Jeseter v nadledvinách; je to tu na Blog.cz

Prožívá nyní samé sluníčkové dny. Porušuje nakázanou abstinenci, ale pak občasně věnuje velikosti svých zornic přehnanou pozornost. Myoklonické záškuby. Slovo záškub je stejně odporné jako ten humusný pokrm škubánky. A měla by vyřešit nějaké ty staré resty, sliby a další věci. Není přítelkyní termínů, ačkoli bez daných termínů by si zřejmě ani nevyčistila zuby.

Přemýšlí, kam až dojde se svými masochistickými sklony. Dříve jí stačilo přidržení rukou, dnes je schopná si žádat o facku. Kdy bude chtít, aby tekla krev. Koukej mi pořádně říznout do toho zápěstí. A to škrcení je možná také na pováženou. Ovšem jak říkal její skvělý učitel: dneska už je normální skorem všecko.

Chystá se na velkou cestu. Má spacák. A mohutný chlupovitý tělní pokryv. Je připravena přešít v těch nejnáročnějších klimatických podmínkách.

A začíná nechutně přivykat tomu životu, který se jí hnusí, kterým pohrdá. Chatičky, pacičky, plánováníčko. Co z ní, kurva, vyroste! "Tak já vás svým způsobem chápu…" " Držím vám palce!" "Já jsem si říkala, kam jste se poděla(la), co se s vámi stalo."

Dílčí neúspěchy ve sportu a některé obrázky ji nutí zvolat: Bože, to jsou ale kejty. A občas musí smutně říci: Ano, jsem oplácaná. Anebo: Nějak se to všechno třese. A tak dále. Však to tlustí znají.

"Já vám ty prachy klidně vrátím, hlavně už sem nechoďte!"

A viděti ve sprše nahá ženská těla, slovenská prsa a slovenská vulva, slyšeti československý rozhovor, mletí hoven, sraček. "A nejhorší bylo vyhazování slepičích hoven, ještě jsem se ráda vrátila ke kravám." Historky o dojení.

Skvělý song: když jsem já dojil to první léto, kvalitní píseň: už mi leze dírou (pes oknem)… a tak dále, a tak dále.

A povídání o nocích prosluněných vááášnivým seksem a povídání o ránech provoněných vášnivým sexem a povídání o poledních okořeněných vášnivým sexem… A kde jsem, vážení, já?!

Nemá nápady na knihy ani filmy, na divadelní hry, opery, balety a nic podobného. Ani jiného. Hnije totiž, hnije ve svém otylém těle, ve své třesoucí se schránce, ve svém tukovém polštáři. Prohnívá sama sebe. Hnije životem. A tak dále. A tak dále.

Díky náhlé ranní příhodě se šikovně vyhnula exkursi, ovšem vyděsila své okolí i sebe sama. Následný nezadržitelný, avšak připišme jí ke cti, že nikoli hysterický, či něco podobného, pláč v lékařské ordinaci. Ona?! Dívka, slečna a žena železného zdraví! Ona a epilepsie?! Ale prosím vás! Následné další vyšetření a další vyšetření dalšího dne a s její diagnózou to v tomto směru vypadá … neví jak, ovšem spíše asi podezřelé záležitosti, byla velmi poučena, co se s ní má dělat při záááchvatu, také o tom, že to nic není. "ta vyšetření jsou většinou negativní!" "Ve čtvrtek pro výsledky nemůžu, to mám zkoušku." "Och! To si raději přijďte až po té zkoušce!" Ovšem ona už se s tím smířila. Řidičák stejně nechce. Ale mrzí ji, že zřejmě nenastoupí kariéru jeřábnice a ani kariéru řidičky tramvají, kterou jí na ZŠ prorokovala její vyučující.

A víte, nenávidí ty hrozné, zapšklé báby v čekárnách. Vedou hovory o nevychovaných čtyřicátnících, kteří je sami od sebe nepustí sednout, samozřejmě si jedou na osmou ráno nakoupit do Tesca pět rohlíků a kočičí konzervu. Do Tesca na Slavii, bydlí na Kooh-in-oru. A doktor jim samozřejmě nedávno poradil vycházky, jenže. A tak dále. A ty hrozné rakety, co létají do vesmírů a způsobují globální oteplování. A ta hovada, co bivakují v bývalém Rock Pointu a nejí kvůli radaru. Kdyby neměla zakázány hamburgery a tomuto podobná jídla, koupila by si něco v nedalekém Mc Donaldovi a chodila by si prohlížet tu jejich vitrínku a každé sousto by vyzývavě žvýkala.

A poslouchat při vyšetření rozhovory z vedlejší ordinace se jí velmi líbí. Méně už ujištění, ž to co má na hlavě skutečně vypadá jako sperma. Paní Doubková na cestě do lázní a vyzrazení lékařského tajemství.

A přemýšlí, komu věnuje zbytek svého Old Portera. Asi si ho ve své sobeckosti ponechá. A až jí řeknou, že to tak není, vypije ho na ex, samozřejmě. Ona má styl, vážení. Má styl.

"Už dlouho vám chci něco říct," říkal a koukal se při tom na zem.

"Už dlouho se toho bojíme," řekl jeden z nich a koukal se při tom na zem.

"takže," začal a díval se při tom na zem " asi bych začal," pokračoval a díval se při tom na zem

"jsme jedno ucho," řekl jeden a díval se při tom na zem

"ehm, je to jen," možná se trochu usmál, ale nebylo to moc vidět, protože se díval na zem "je to jen taková maličkost," dodal a díval se při tom na zem.

" aha"

"no, vlastně nic," řekl a odešel.

ANO, vydává knihu KOMUNIKACE S OKOLÍM: VYSÍLEJ TY SPRÁVNÉ SIGNÁLY; CO ZNAMENAJÍ KLÍČE OD AUTA NA STOLE V HOSPODĚ, PROČ TA SMĚŠNÁ KREATURA NAPROTI VÁM PATLÁ PRSTEM PO SKLENICI; DRBÁNÍ SE V ROZKROKU PŘECE MUSÍ ZNAMENAT VÍC, NEŽ ŽE TO TAM SVĚDÍ! A součástí této osmisetstránkové příručky, která vám zaručí úspěchy na všech frontách, bude i DVD s filmem VESNICKÝ UČITEL s bonusy, které se do filmu (naštěstí) nevešly a krátkým filmem ANO, JE TO KRETEN.

Jednou také zinscenuje balet: Ženská menopausa navštívila denní vinárnu Konírna, aneb zaregistruj se na lidé. cz.

NA MAŠKARNÍM BÁLE

A: Andreo, kde máš kostým?!

B: Na sobě!

A: Ale vždyť takhle chodíš normálně.

B: Ano.

A: A za co jako jdeš?

B: za píču.

Ano, vážení, to je pointa, ačkoli se to třeba nezdá. A ano, vážení, tohle je vtipné, ovšem samozřejmě je možné, že nemáte smysl pro humor. A proto je zde i nová kniha, která má čtenáři pomoci s tříbením smyslu pro humor, smyslu po vtip, Witz, žert, šprým, legraci, legrácku, srandu, prdel, bžundu, řachandu, …

Tuhle knihu zde nebudeme citovat, tuhle knihu si prostě musíte rovnou koupit, zkusit ji, testnout ji, risknout ji, už jen v tom je ten vtip.

Opět se snažila vsunout sem upřímné okénko: Pohled do její duše - jenže si opět připadala jako hovado, a tak to raději smazala, protože nechce, aby ostatní věděli, že není hovado jen programově, ale prostě skutečně, doopravdy, bez přetvářky…. Že na to ukazují nejen všechny její činy, které samozřejmě následují imidž, ale i její myšlenky, které žádná zkurvená imidž nesvazuje. Tedy ano, ale už to samo o sobě něco. A tak dále.

Někdy by si prostě hrozně přála umřít. Protože … někdy se nenávidí. Někdy se sebou nemůže vydržet. Připadá si bezbranná, bezmocná, bezcenná, zbytečná, překážející. A tak dále. Usmívá se, ale ve skutečnosti se má strašně. A ani to nedovede říct. Vtipkuje, ale ve skutečnosti by nejraději někam utekla. Předstírá nadhled, ale ve skutečnosti…. - ovšem tohle je spíše okénko do její prdele- nebo by si to alespoň přála. Samozřejmě si domyslete chlupy. A brečí, ona pořád brečí.

Prostě nemůže psát žádná upřímnostní okénka, je na to příliš slabá, příliš prázdná, příliš se za sebe stydí. I přes to všechno… jí na sobě prostě příliš záleží.

Proto má papírový deník, kam si ale, upřímně, ty upřímnosti také nepíše.

Ona na tohle prostě nemá. A myslela si, že jí tohle pomůže, ale nepomohlo. Stejně jí nic není. Jen to hraje. Vemlouvat se do něčeho, vehrávat se do něčeho, somatizace daleko za hranicí nemoci…

Takto krásná slova samozřejmě nejsou má, zvláště ten první řádek a půl dlouhý úkaz z ne o mnoho delšího odstavce je ale přesně o mně v některých chvílích. Ve chvílích, kdy zrovna nejásám nad krásou světa kolem, nad nádherou lidských očí, úst, postav, rukou, samozřejmě také pohlavních orgánů, pohlavních chorob, povah, nad nádherou pohledu do jarní krajiny ozvučenou zpěvem ptactva, nad nádherou sebe samé při pohledu do zrcadla každé ráno, nad nádherou sebe sama při myšlenkách O sobě, které samozřejmě hodlám vydat v knize O sobě, kterou pak budou muset mí studenti číst - a o které budou muset psát nadšené posudky, nad nádherou toho… a tak dále.

Mám poslední dobou štěstí na knihy, až na neuvěřitelnou mrdku Krátký úvod do literární teorie od J. Cullera. Ale svádím to na to, že všechny ty úvody do čehokoli bývají krajně podezřelé a nesnesitelné. Proč se zde ale najednou objevuje tolik intimností, kam tím chci dojít?!

Ano, samozřejmě… připravuji knihu s názvem ÚVOD, která všechny ostatní úvody postaví na zcela vedlejší kolej, kde už samozřejmě… to je jedno. Ukázku samozřejmě nepřidám, neboť se nesluší knihu takové hodnoty kouskovat na nějaké ukázky, vlastně to ani nejde, protože toto tílo bude tvořit celek, ze kterého nelze asi slůvko odebrat, či tam slůvko přidat… a tak dále (obíhám vydavatelství α čtu Ele).

Ovšem hodlám vydat knihu: Pedagogická fakulta jejíma očima:

Její projev ze všeho nejvíc připomíná Halinu Pawlovskou v Banánových rybičkách, chybí již jen závěrečný citát, bonmot, závěrečné moudro, závěrečná veršovánka, pomyslela si, a za chvíli se zepředu ozvalo: " A svůj výstup bych ukončila citací Bohumila Hrabala, že hospoda…."

Hlava jí spadla do dlaní. Ještě do toho to hnusné a přeceňované prase Hrabal. Vzpomněla si mimo jiné na ten kvalitní film Obsluhoval jsem anglického krále, na tu scénu s pohárky se spermatem, kterou kdyby viděla samotnou, vsadila by na to, že sleduje Kameňák…

….

Na jeho večerní přednášky skoro nikdo nechodí, aby také ano. Všichni vědí, že je to kretén, navíc mluví tak potichu, že je zcela nemožné ho slyšet. Což je samozřejmě dobře, protože pro toho, kdo by ty jeho nehorázné kecy slyšel, by se přednáška stala utrpením vyústěním ve smrt příčinou vyzvracení všech tělesných orgánů včetně mozku. Jeho, samozřejmě. Ostatně jeho názory si může nadšený student přečíst v jeho teoretických pracích. Například Dvojramenný proud je takřka bezedná studnice nevšedního humoru a skvělých nápadů a čtení Metamorfózy tradice vypadá také velice slibně.

Ale mám pocit, že tohle dílo nějak postrádá šťávu, je v tom příliš málo zloby a nechuti. Ale to vše ještě přijde, ono se to vybarví. Tuto knihu samozřejmě vydám pod pseudonymem. Pod skutečným jménem některé své horlivé spolužačky. Dokonce již vím které. Já budu číst, já jsem se na to celou dobu těšila.